Klasický Doom z roku 1993 je samozřejmě taková herní legenda, že je těžké k němu napsat cokoli nového. Přesto se o to pokusím. Tuto úžasnou klasiku jsem totiž v době její největší slávy nehrál. Na začátku devadesátek jsem se chystal do první třídy a o nějakém tom herním počítači, se mi ještě ani nezdálo. Co k tomu říct… jiná doba. S hrami jsem začal až o několik let později na videohrách od Vietnamců, kde jsem se setkal s klasikami od Nintenda. První počítač, určený samozřejmě čistě na CAD, jsem dostal až na střední škole. No a to už vycházela Mafia, která změnila pravidla hry.
Žánr: FPS / Téma: Sci-Fi FPS / Vydavatel: id Software / Studio: id Software
Datum vydání: 10.12.1993 / Herní doba: 5 hodin+ / Země: USA / Lokalizace: Není
Platformy: 3DO, Atari Jaguar, Game Boy Advance, NEC PC-98, Nintendo Switch, PC, PlayStation, PlayStation 3, PlayStation 4, Sega 32X, Sega Saturn, Super Nintendo, Xbox 360, Xbox One / Hráno na: PC
Prvního Dooma jsem samozřejmě nebyl zcela ušetřen. Často byl nainstalovaný v různých učebnách a občas jsem si ho mohl vyzkoušet i u kamaráda. Jelikož to ale byl už tehdy deset let starý titul, a pomalu ale jistě nastávala doba Dooma 3, nechtěl jsem se k němu nějak zvlášť vracet. Chtěl jsem hrát hlavně úplné novinky, což se u mě změnilo až mnohem později. Nutno dodat, že na tom má dost velký podíl projekt Retro Nation resp. jeho předchůdce Retro Gamesplay. Teď se naopak snažím objevovat kouzlo klasických videoher, a tak je pravý čas, podívat se i na tuto klasiku všech klasik.
Postupně se ale doufám podíváme na celou sérii. Sem tam nám to tvůrci zjednoduší, tak jako v případě této hry, kterou vydali znovu i na osmou generaci herních konzolí (tím pádem běží pěkně i na té deváté). Neváhal jsem a vyzkoušel tuto trochu podivnou kombinaci. Zahrát si klasického Dooma na Xboxu One X? Proč ne. Jaký dojem ale udělá velmi stará PC klasika na konzolistu s gamepadem? Věřím, že vcelku dobrý. Základ hratelnosti totiž funguje stále stejně dobře. Jen na to houpání při chůzi si člověk musí zvykat. Pokud se ale chcete vracet do herní historie, této hře se prostě nevyhnete.
Nicméně… vrhněme se do hry. Doom se totiž s ničím a nikým nemaže. Bez okolků nás posílá rovnou do pořádné akce. Nečekejte tu žádné intro, jakékoli nastínění příběhu či děje. Kdysi dávno se podle dobových recenzí a legend něco málo nacházelo přímo na přebalu hry, ten ale v nové digitální verzi pochopitelně nedostanete. Nicméně… v Doomu hrajeme za elitního mariňáka, později známého jako Doomguy, případně také jako Doom Slayer. Ten je vyslán na Mars za trest, jelikož napadl nadřízeného, za to že rozkázal střílet do civilistů. Mělo to být nejnudnější místo ve sluneční soustavě.
Něco se ale šeredně pokazilo. Experimenty s transportací se trochu zvrhly, a z teleportační brány začali vylézat démoni z pekla. Já pořád říkám že je teleportace hodně špatný nápad… Démoni samozřejmě začali zabíjet zaměstnance UAC a některé z nich dokonce i posedli. To je hrubý náčrt příběhového pozadí, o kterém se ale ve hře samotné nic nedozvíte. Nějaký ten příběh totiž přinesl až hodně nedoceněný třetí díl, případně knižní série, kde se můžete dozvědět trochu víc. Hra nás prostě postaví s pistolí v ruce na základnu a my máme dělat, co se dá. Ale nebojte, tohle není survival horor.
První Doom z roku 1993 vyšel také na herní konzole osmé generace. Bez problémů se tedy můžeme vydat na zajímavý výlet do herní historie. Výčet všech platforem je úctyhodný.
Provedeme tedy rychlý průzkum okolí, posbíráme nějaký ten armor povalující se na zemi a jdeme vyčistit první úroveň. Nejprve potkáme své čerstvě posednuté kolegy, ale už zanedlouho se na scéně objeví také první démoni. Hratelnost je vcelku jednoduchá a svižná. Kladem pak je dosti hypnotická hudba, která nás rychle dostává do správného tempa. Tu má pak na svědomí známý herní skladatel Robert Prince. Pokud by Vám samotné jméno nic neříkalo, je to člověk který stvořil hudbu pro takové zajímavé tituly jako je třeba Rise of the Triad, Duke Nukem II, a nebo třeba Wolfenstein 3D.
Našlo by se toho ale v jeho širokém portfoliu samozřejmě mnohem více. Hudba má na samotnou hru velký vliv a podle mě měla značný vliv i na ohromném úspěchu této legendy. Udává totiž našemu brutálnímu masakrování jisté tempo, člověka to vtáhne a hypnoticky vede dál a dál. Také v tom je krása některých starých her a upřímně, kolikrát jsme jejich často dost jednoduché melodie, nemohli dostat z hlavy. Co mi ale úplně nesedlo je chůze, respektive pohyb postavy po levelu. Ten je totiž nepříjemně houpavý, na což už ale dnes nejsme zvyklí, a chvílemi se z toho může i zvedat žaludek.
Zbraňový arzenál je tu vcelku rozmanitý. Tím nejjednodušším je přitom obyčejný boxer. Na začátku se ale asi chytnete spíše běžné pistole a později přejdete na brokovnici, zatím tedy jednohlavňovou. Budete pokračovat třeba oblíbeným rotačním kulometem, účinným raketometem, plazmovou puškou, a nebo pokud budete mít štěstí, tak i vzácnější BFG 9000. To je v této sérii zcela ultimátní ničivá zbraň. Málem bych zapomněl, už v druhém levelu je schovaná motorovka. Pamětníci už jistě vědí. My nováčci musíme pěkně hledat. Nutno dodat, že je vcelku snadné tuto zbraň přehlédnout.
Nakonec byla by škoda tuto klasickou zbraň minout a přijít o všechnu tu brutalitu při rozřezávání démonů na menší či větší… kostičky. To hráče samozřejmě dost bavilo. Nakonec brutalita této hry bývala ve své době docela velké téma. My, co hrajeme dvacet let a žijeme vcelku normální životy si z toho ale tolik neděláme. I když, co je dnes normální že..? Stvoření, která tu masakrujeme jsou přitom vcelku různorodá. Máme tu například dva druhy zombie, které připomínají ale spíše vojáky, protože umí stále vcelku slušně střílet. Nejčastějším protivníkem je asi imp, který metá ohnivé koule.
Zbraňový arzenál je vcelku rozmanitý. Začínáme od obyčejného boxera, respektive pistole, a končíme až u oblíbeného BFG. Mezi zajímavé kousky pak patří rotačák nebo raketomet.
Pak tu máme taky démony, neviditelné démony, nebo třeba slavného Cacodemona. To, samozřejmě není zdaleka vše, ale nemá cenu si tu všechny druhy nepřátel vyjmenovávat. Nakonec, nejlepší je potkat je přímo ve hře. Hra samotná je přitom založená na čištění jednotlivých úrovní a získání co nejvyššího score. Úrovně jsou takové menší labyrinty, se spoustou tajných míst a tajných průchodů. My navíc hledáme klasicky různě barevné klíče, které nás pak pustí do další části levelu. Občas je to ale poměrně složité a nepřehledné, ale může nám v tom pomoci mapa s půdorysem úrovně.
Samotný gameplay je přitom i v dnešní době vcelku zábavný a dost chytlavý. Je ale také velice strohý a jednoduchý. Je to prostě velmi rychlá přímočará akce, bez jakýchkoli moderních vymožeností. Nenajdete tu příběh, nenajdete tu ani žádné vylepšování zbraní či vybavení, žádné speciální vlastnosti, ani vylepšování bojového obleku… Jdete prostě dál, sbíráte další zbraně a prozkoumáváte každý kout daného levelu, aby jste našli všechny tajné místnosti a dosáhli tak, co nejlepšího score. Dokonce tady ještě nenajdete ani klasické míření. I to je funkce, která přišla až o něco později.
Dnes už to tak asi moc nevypadá, ale tenhle titul ve své době změnil snad úplně vše, a podle toho bychom k němu měli přistupovat. Stran grafiky, přitom šlo o obrovský skok kupředu. Zvláště pokud to srovnáme s jejím předchůdcem, tedy se hrou Wolfenstein 3D. Pozor, možná se to nezdá, ale Wolf vyšel jenom rok před Doomem. Pouhý jeden rok. Pokud si ho pamatujete, nebo se o retro hry zajímáte, asi si vybavíte jaké měl přísně pravoúhlé stěny a jednoduchou grafiku. No a tady se vše změnilo. Objevily se tu totiž konečně textury, proto vypadají povrchy mnohem detailněji a opravdověji.
Je tu paralaxní obloha, levely mají více úrovní, a tak tu jsou i schody a různé výtahy. Nejvíce je to vidět, když si pustíte Wolfa a Dooma vedle sebe. Teprve tam si člověk uvědomí jak velký skok to tehdy musel být. Nutno dodat, že původně hra běžela v krásném rozlišení 320×200, což dnes hravě překonávají třeba i chytré hodinky. To recenzovaná verze je ale trochu něco jiného. Ta totiž využívá technologii enginu Unity, díky němuž se snadno portuje na všemožné moderní platformy. Unity se ale využívá pouze jako takzvaný shell, a tak samotné vykreslování stále probíhá v Doom Enginu.
Ve své době byl Doom skutečnou technologickou lahůdkou. Už neměl striktně pravoúhlé stěny. Nabídl textury, paralaxní oblohu, schody, výtahy. Hra vypadá mnohem reálněji.
Kód hry je přitom obsažen v knihovně DLL. Nejde tedy o znovuvytvoření celé hry v Unity enginu. Nicméně… výsledek je zkrátka parádní a nebudete se za něj stydět ani na velké 4K obrazovce. Doom vypadá přesně tak, jak si ho pamatujeme a podobně oživené retro podle mě má své kouzlo. Vše samozřejmě běží krásně plynule, a tak si i na konzolích užijete skvělý retro zážitek. Je ale otázkou jak by Doom nakonec dopadl, kdyby byl vytvořen podle představ Toma Halla, který chtěl ve hře mimo jiného pořádný příběh… Případně další interaktivní možnosti, což je něco co mi ve hře docela chybí.
Je mi jasné, že většina hráčů se mnou tenhle názor asi nebude sdílet. Tom Hall byl nakonec nucen z firmy odejít, jelikož jeho nápady vůbec nezapadaly do přímočaré představy hlavního programátora Johna Carmacka. Což mě trochu mrzí, protože na mě je hra naopak příliš přímočará. Nad tím ale asi nemá cenu moc dlouho přemýšlet. Většina levelů ve hře je potom od spoluzakladatele id Software a hlavního designéra Johna Romera a nebo Sandyho Petersena. Nemusím asi ani zdůrazňovat, že se opravdu povedly. V tomto vydání se ale dočkáme i značného množství obsahu od komunity.
Hra ve své době ohromila také variabilním nasvícením, které nám přineslo velice silnou ponurou atmosféru. Ono se to možná nezdá, ale přesto že Doom stále ještě není skutečně ve 3D, předvádí nám věci, které do té doby nebyly možné, a jsou patrné hlavně ve srovnání s již zmíněným Wolfensteinem 3D. Technologický a taky grafický posun byl obrovský. Ve své době to asi musel být vskutku neuvěřitelný zážitek. Pro dnešní hráče je to pak hodně zajímavý výlet do herní historie, zpřístupnění klasiky, kterou by měl znát každý pořádný fanoušek Dooma. Zvláště pokud hrajete na konzolích.
V tomto ohledu je Doom a podobné retro akce přesně to, co bych rád hrál na handheldech, případně na streamovací konzoli PlayStation Portal. Osobně bych uvítal mnohem více takt oživených klasik, které vypadají vlastně stejně jako kdysi, akorát že na nových monitorech nejsou rozplizlé. Bez nutnosti cokoli nastavovat, nebo stahovat a poté složitě zprovozňovat. Na druhou stranu tu vidíme, jak daleko za tu dobu herní průmysl došel. A to ať v dobrém, tak i v tom špatném. Nicméně výlet do minulosti to byl opravdu zajímavý, a tak doporučuji tuto hru přinejmenším vyzkoušet.