Vcelku dojemný příběh sourozenců Amicie a Huga od tehdy ještě malého francouzského studia Asobo se v roce 2019 zapsal do srdcí mnoha hráčů a recenzentů. Hra sbírala skvělé recenze s vysokými známkami, a co je důležité, také se výborně prodávala, díky čemuž jsme se později dočkali pokračování. Pojďme se podávat na nezvyklé a velmi ponuré dobrodružství sourozenců, kteří se budou snažit zachránit svůj život, naproti pronásledování a děsivé brutalitě světa, ve kterém se nacházejí. Rovnou mohu prozradit, že půjde o příběh poměrně zajímavý a dokonce i hodně napínavý.
Žánr: Akční adventury / Téma: Fantazy / Vydavatel: Focus Entertainment / Studio: Asobo Studio
Datum vydání: 14.05.2019 / Herní doba: 11 hodin+ / Země: Francie / Lokalizace: České titulky (Neoficiální)
Platformy: PC, Xbox One, Xbox Series, PlayStation 4, PlayStation 5, Nintendo Switch / Hráno na: PlayStation 5
Příběh hry A Plague Tale: Innocence nás zavedl do středověké Francie roku 1348, tedy do období Stoleté války. Vleklý konflikt o anglická území ve Francii a nástupnictví francouzského trůnu, tou dobou trvá už jedenáct let, ale historií se A Plague Tale moc zabývat nebude, natož pak samotnou válkou. Půjde spíše o vhodnou kulisu, kterou doplní přemnožení hlodavci šířící mor. Nebylo to zrovna lehké období evropských dějin. Jak už název napovídá, nákaza tu bude hrát velmi důležitou roli. Nepůjde ale nicméně o historické drama, nýbrž o fantazy dobrodružství s jistými prvky nadpřirozena.
První momenty tohoto příběhu ale nejsou kdo ví jak drastické či snad ponuré, ba naopak. Patnáctiletá Amicia je na lovu se svým otcem. Užívá si krásné francouzské přírody a učí se i zajímavým dovednostem. Právě tady dostáváme poprvé do ruky prak, učíme se mířit a rychle střílet. Běháme po lese, padlé stromy zásadně nepřelézáme. Však herní logika velí kmen nepřelézat, ale zvednout ho pořádně nad hlavu, aby mohla mladá slečna podlézt. to dá přeci rozum. Stejně jako sestřelování úrody pěkných jablek, či lov divočáka prakem. Nicméně, lov samotný se nám bohužel brzo trochu zvrhne.
Náš věrný pes pronásleduje vyplašeného divočáka a Amicia běží za ním. Les se stává čím dál tím temnějším a jakmile psa najdeme, je už na vše pozdě. Bohužel neprohrál souboj s divočákem, dostalo ho totiž něco velmi temného, co mění les kolem sebe. Atmosféra začíná houstnout, ale je to teprve začátek. To nejhorší nás teprve čeká. Vracíme se zpátky na rodinné panství, za matkou a malým bráškou, hledat tu útěchu v rodinném kruhu. Ani tady ale bezpečí, natož pak onu útěchu, nenajdeme. Jako by bylo hrůz této války málo, vtrhne na naše panství inkvizice a začne všechny zabíjet.
Vyděšení sourozenci se po smrti svého otce snaží proklouznout ven z domu. Učíme se pohybovat tiše a schováváme se za nábytek. Dokonce potkáváme i matku, která nám pomáhá v útěku, ale nakonec za nás položí život. Hra tedy na nic nečeká a vrhá nás do dramatu hned na začátku. Najednou jsme na světě sami. Bez rodičů a bez jakékoli pomoci. Amicia je ještě velmi mladá, ale musí se postarat o svého mnohem mladšího brášku. Procházíme tak velmi ponurým světem, kterého zasáhla nákaza. V patách máme inkvizici a v ulicích měst prakticky nikdo, kdo by nám mohl pomoci.
Sourozenci Amicia a Hugo se musí spolehnout jeden na druhého, aby v tomto nelítostném a dosti pochmurném světě přežili a unikly inkvizici, která po nich vcelku neúnavně pátrá.
Sem tam ale naštěstí někoho potkáme a dokonce později získáme i nové přátelé. Většina hry je přitom navržená jako stealth akce. Prostředí je hodně nepřátelské a většina postav nakonec taky. Hra nám tedy poskytuje jisté mechanizmy, jak můžeme nepřítele odlákat, kde se můžeme schovat a později také, jak můžeme na nepřátele zaútočit. Naší hlavní zbraní bude již zmíněný prak. Cestou tedy budeme sbírat kameny, abychom měli munici a postupně si tak tuto zbraň budeme vylepšovat, stejně jako účinky našich střel. Díky alchymii totiž budeme mít vcelku širokou paletu efektů.
Různé střely nám tedy pomohou například odlákat nepřátelé, donutit nepřítele sundat přilbu, zapálit oheň, a nebo ho naopak zhasnout. Prak si můžeme dále zdokonalovat, ale tak jako tak, zůstane bohužel naší jedinou zbraní. To většinu hry zase tak nevadí, jelikož je na něj navázána řada hádanek, a navíc nás to nutí ke kradmému přístupu, ale přeci jen to může omrzet. Kde to ale přímo zabolí je konec hry, kdy se ze stealth záležitosti najednou stane akční hra. Najednou se přístup změní a my musíme likvidovat třeba šest nepřátel za sebou v rychlém sledu. A to nebude vůbec jednoduché.
Chápu, že to na PC nemusí být problém. Přeci jenom se tam míří myší, ale na gamepadu na konzoli to problém docela je. Pokud se do hry pustíte, věnujte pozornost možnostem vylepšování této zbraně. Když ale nebudu počítat poslední půlhodinku, průchod hrou byl vcelku příjemný a rozvážný. Kromě vojáků a inkvizice, nás tu bude ohrožovat i samotná nákaza a hlavně krysy. Nepůjde přitom o obyčejný mor a obyčejné krysy. Tvůrci do toho všeho zapojili i nadpřirozenou stránku věci. Zdejší krysy se totiž nechovají jako běžní hlodavci a nejsou jen pouhými přenašeči nakažených blech.
Krysy tu vylézají z temných děr v zemi, jsou součástí této nákazy a chovají se jako celek. Boj s nimi není jednoduchý a je součástí řady hádanek. Krysy jsou tu nebezpečné hlavně v noci, jelikož se bojí světla. A bude to právě světlo, které nám v těchto časech bude ukazovat cestu. V této souvislosti mi hra připomněla hlavně prvního Alana Wakea. Právě rozsvěcování různých pochodní a pamp nám bude záchranou. Je tu opět připravena řada mechanik, jak krysy využít ve svůj prospěch a poštvat je například proti vojákům, jelikož i oni se spoléhají na odpuzování zabijáckých krys světlem.
Ve hře nás čeká celá řádka hádanek, ve kterých budeme většinou hledat nějakou cestičku a způsob, jak projít kolem všudypřítomných krys. Zásadní roli tu pak hraje světlo.
Co se stane, pokud se nám povede vojákovu pochodeň uhasit pěkně na dálku, pomocí našeho praku, asi nemusím moc zdůrazňovat, ale nic pěkného to zrovna nebude. Se světlem se tu dá samozřejmě pracovat a vytvářet si tak cestičku, respektive objevovat správnou cestičku, kterou nám vývojáři připravili, jelikož volnosti v této hře moc nemáme. Musím podotknout, že mě bavilo spíše hrát za jednu samostatnou postavu. Jakmile Amicia drží malého Huga za ruku, je jejich pohyb poměrně toporný. V takovou chvíli se totiž začnou chovat jako jeden objekt, který je jako celek dost neohrabaný.
To se projeví hlavně ve chvíli, kdy se snažíme nenápadně schovat za překážky. Místy to vypadá až trochu úsměvně. Je samozřejmě přirozené že Amicia svého malého brášku drží za ruku, ale technicky je to nedokonalé. Bude tu naštěstí i dostatek pasáží kde jdou zkrátka jenom vedle sebe, nebo kdy se dokonce na nějakou dobu oddělí. Malý Hugo totiž není zrovna poslušné dítě a nepřesvědčí ho ani všechny ty hrůzy, které se okolo nich dějí. Během našeho putování světem ale zjistíme, že je s tím co se děje více spojen, než se na začátku mohlo zdát. Pojďme se ale podívat na svět samotný.
Svět A Plague Tale: Innocence není zrovna místem, kam by se člověk vydával na dovolenou. Je to velmi ponuré a děsivé místo. Procházíme městečky se zabedněnými okny, kde se lidé kvůli nákaze schovávají doma… Jdeme ulicemi, které jsou plné mrtvol nakažených lidí, či zdechlin zvířat. Dokonce se dostaneme i na bitevní pole, tedy samozřejmě v době, kdy tu najdeme už jen těla padlých vojáků. Očima malých dětí tu tedy spatříme věci, které bychom raději neviděli. Přes to jde o svět, který je do detailů zpracovaný a hodil by se klidně na nějaké větší open-world RPG ve stylu Skyrimu.
Jenže tento svět není otevřený. Dalo by se možná i říci, že se jedná o přesný opak. Tady se nebudeme kochat krajinou, nebudeme tu hledat zajímavá zákoutí. Hra nás drží stále v napětí a cestičku nám tu určují hlavně nebezpečné krysy. Budeme se tu soustředit spíše na to, abychom se drželi na světle a abychom si ze světla našli nebo udělali nějakou tu cestičku. To samozřejmě není špatně a umocňuje to vyprávění příběhu. Připravit ale více cestiček, podobně jako to dělá třeba Naughty Dog by ale nebylo od věci. Kolikrát stačí třeba jen navodit pocit, že nejsme v připraveném bludišti.
A Plague Tale: Innocence je velice přímočará hra, která nás drží ve velmi úzkém koridoru, kde nenajdeme bohužel ani náznak otevřenosti, jako to umí například Naughty Dog.
To se bohužel A Plague Tale zrovna moc nedaří. Jasně, možnosti malého týmu nejsou ani zdaleka takové, jako třeba u vývojářů zavedených sérií, ale přeci jenom. Tento způsob sice napomáhá jistému pocitu stísněnosti, který je u podobné hry žádoucí, ale nemyslím si že je to způsob dobrý. Na druhou stranu, hra vypadá opravdu parádně. Tvůrci se nemuseli zabývat tvorbou otevřeného světa a mohli se soustředit na detaily světa. Nutno uznat, že graficky hra vypadá opravdu úžasně. Tvůrci tu přitom použili svůj vlastní Zouna engine, který pilují už spoustu let a nutno dodat, že k dokonalosti.
A Plague Tale má díky tomu opravdu úžasnou atmosféru a to potom hlavně v noci, kdy nás pohltí dramatické nasvícení prostředí kombinované se zlověstnou mlhou. Hra nicméně vypadá skvěle i ve dne, krom již zmíněné hodně povedené mlhy, mě ohromila parádní architektura a detaily měst. Několikrát jsem se přistihl jak sním o RPG typu Skyrim, právě v takové grafice, s takovými detaily. Grafika a atmosféra této hry se mi zkrátka moc líbí. Moc pěkné detaily má i oblečení a všemožné zbroje. Nemůžeme je ale v průběhu hry měnit, a tak naše postavičky budou vypadat po celou hru stejně.
I přes to, že jsem se většinu hry vcelku dobře bavil, kochal se prostředím a užíval si krásně ponurou atmosféru, hra mě dokázala překvapit i vcelku nemile. Jak jsem již zmínil výše, po většinu doby jde o stealthovou akci, kdy se konfrontaci úzkostlivě vyhýbáme. Pokud někoho trefíme prakem, je to většinou v klidu a pěkně z rozmyslem. Na konci hry se ale hra přepne prakticky do jiného žánru a my se najednou musíme prakem pořádně ohánět. Nevím, možná že to na PC není takový problém, když můžeme mířit plynule myší, ale na PlayStationu s gamepadu jsem se neustále zasekával.
A to tak že jsem jednu uličku dělal třeba na 20 pokusů, pak se posunul dál a znovu. Docela by mě zajímalo jestli jsem jen nemehlo, nebo se to dělo i ostatním, ale systém zaměřování mi zkrátka nefungoval moc dobře. Navíc mi spolehlivě nefungovali ani některé nové schopnosti, které bych vzhledem ke konci hry nerad prozrazoval. Poslední hodinka hry pro mě tedy byla peklo a moc tomu nepomáhal ani Hugův upištění jekot. Jasně, konce bývají těžší, ale tohle jsem po vcelku jednoduchém průchodu celou hrou opravdu nečekal. Jinak jsem si ale naprostou většinu této hry docela užil.
Mrkněte na dobovou recenzi od profesionálů z Indian-TV:
Líbil se Vám náš článek? Budeme moc rádi pokud se zapojíte do diskuze, a nebo když nám dáte odběr na jedné ze sociálních sítí. Najdete nás zatím na Facebooku, Threads a Instagramu.
